Na Katedru žurnalistiky v Brně jsem šla hlavně kvůli praxi a praktickým dovednostem, které zdůrazňovali snad ve všech letáčcích. A udělala jsem dobře. Mezi druhým a třetím ročníkem jsem strávila celé léto v liberecké Mladé frontě DNES na stáži a v září už jsem se odtamtud nechtěla hnout.
V Mladé frontě DNES v Liberci jsem za ty tři měsíce zjistila dvě věci. Že mě škola připravila dost dobře, protože se mnou byli všichni opravdu spokojení a závěrečné hodnocení vypadalo v podstatě jako chvalozpěv na mou osobu. A za druhé jsem se utvrdila, že novinařina je prostě povolání pro mě. O to víc jsem byla nadšená, když mi šéfredaktor nabídl od ledna práci.
Samozřejmě nebylo nic jisté, dokud nemáte podepsanou smlouvu a nesedíte první den u pracovního stolu, jako byste neměli nic. To se mi potvrdilo ještě mnohokrát, ale v případě Mladé fronty DNES to bylo první a asi zatím nejbolestivější zklamání. Přišel totiž Babiš.
Babišův Agrofert začátkem tohoto roku koupil vydavatelství Mafra, pod které spadá právě i MF Dnes. Začaly velké změny, spojování regionálních redakcí s týdeníky 5 plus 2, a když celá tahle mela skončila, nezbyla na mě v redakci ani jedna volná židle. Ale aspoň s dodatkem, že ať se jednou za čas ozvu a jednou snad přijde řada i na mě. Ještě nepřišla.
Hodně lidí, včetně redaktorů nechápe, proč chci dělat práci, která je mizerně placená, stresující a navíc takzvaně od nevidím do nevidím. Ale sami se z redakce nehnou ani na píď. Můj názor je takový, že dělat celý život něco, co člověka nebaví, byť za spoustu peněz, je kardinální blbost. Do redakce jsem se vždycky těšila a čas tam utíkal jako o závod. Prostě mě to bavilo a hodlám se k místu regionální novinářky jednoho dne propracovat. Mezitím jsem se ale musela poohlížet jinde.
