Těch 50 e-mailů vyřiď hned, díky!

/IV. díl/ Jak už jistě víte z předchozích dílů reality show, Jdi pracovat má stážistku, nebo ještě lépe řečeno marketingovou specialistku neboli mě. Říjen je pryč, a já mám za sebou první měsíc v redakci. Co se událo? A jak vůbec vypadá chod redakce portálu o personalistice z druhé strany?

Stáž je koncipována přibližně na 80 pracovních hodin měsíčně, tedy 20 hodin týdně. S Petrou, mojí zaměstnavatelkou a mentorkou, se scházíme dvakrát týdně, kdy je mojí povinností být v konkrétní hodiny (nahlášené v harmonogramu před začátkem stáže) na pracovišti, a mohu být osobně zkontrolována koordinátorem Stáží pro mladé.

Začátek stáže pro mě byl trochu šok, ne že bych čekala, že se budu opalovat nebo vařit kávu, ale Petra mě velmi rychle zapojila do všech aktivit týkajících se redakce. Během prvních týdnů jsem se toho musela docela dost naučit, a to ve smrtelném tempu. Nejhezčí moment z mojí stáže bude asi ten, když jsem konečně zpracovala těch 50 e-mailů, které mi Petra poslala s upozorněním, že jsou potřeba vyřídit HNED. Musím přiznat, že moje akce schopnost, efektivita a odolnost vůči stresu se za ten měsíc v redakci rapidně zvýšila (což s odstupem času chápu jako obrovské pozitivum pro budoucnost).
 

Má stáž v redakci Jdi pracovat! smysl?

Co mi zatím stáž dala? Předně tahle stáž je celkově absolutně jiná, než jsem kdy předtím zažila. Dostala jsem velké kompetence, Petra dost dbá na moji samostatnost. Dostávám nejen úkoly, ale také přednášky/ mini workshopy, které se týkají pracovní náplně „marketingové specialistky“, ale i mého osobního rozvoje. Naše setkání jsou tak založena hlavně na předávání Petřiných osobních zkušeností, toho jak to chodí v praxi (oslovování inzerentů, partnerů, koncepce inzerce, chod redakce, HR, web, sociální sítě, marketing, copywriting, ale i klasická žurnalistika, stejně jako úřady, daně, mzdy a další milion věcí, které znáte, jen po letech strávených nad vlastním projektem).

Hlavní přínos prvního měsíce v redakci vidím ale také v rozvoji pocitu odpovědnosti za vlastní práci. Články musí být v systému, protože když nebudou tak není co na webu číst = já mám problém. Vlastní článek do tištěné brožury musí být hotový do určitého termínu, a s ním i fotka, kterou nemáte, po dotyčném se slehla zem, brožura jde do tisku = máte velký převeliký problém. Dotyčný se vám ozve týden poté, co se brožura už tiskne, že se mu článek vůbec nelíbí, že ho jako takhle neautorizuje.
 

Co jsem v říjnu dělala:

  • zadávala články do systému (aby byly kompletně připraveny k publikování), uháněla redaktory o jejich medailonky a fotky (NORMÁLNÍ a POUŽITELNÉ! = smrt selfies) a další radostné věci spojené s korekturou článků, nebo prací s redakčním systémem
  • spravovala a vyhledávala kontakty na potenciální inzerenty, subjekty, s kterými by bylo možné spolupracovat, vést mediální partnerství
  • spravovala FB skupiny Jdi pracovat!, vytvářela FB kampaň na partnerských stránkách „Prvákoviny do kapsy“
  • domlouvala spolupráci s dalšími subjekty či organizacemi (dobře, reálně zatím jen jedna, ale hodně mě vysílila, a vyvolala ve mně absolutní chaos)
  • napsala jsem nějaké vlastní články (došly mi nápady, takže paní novinářka ze mě nebude)
  • dělala jsem nějakou tu administraci, vstřebávala informace, o tom co je třeba k tomu mít vlastní projekt (paní podnikatelka ze mě pravděpodobně taky nebude)
  • připravovala tištěnou brožuru Jdi pracovat! (zjištění, že dělat interview s blízkým kamarádem, ať je sebeúspěšnější, a hodí se vám do konceptu, je opravdu cesta do pekel)
  • předávání cen ze soutěží (což obnášelo touhu si ceny nechat, ale byla jsem silná)

Na podobné téma

Těch 50 e-mailů vyřiď hned, díky!

Na služebku za jazzem do portugalských hor

Praxe vám může zajistit práci

Praxe v MF Dnes a jak to kvůli Babišovi nevyšlo