Jdi pracovat! jako stážista

To, že jsem ze začátku dostala neuvěřitelnou hromadu úkolů a nevěděla, co s nimi, byl asi největší šok. Ten další zase to, že jsem mohla něco pokazit. Ne jen tak cvičně, ale doopravdy. Ale takhle to prý v reálné práci chodí. Na druhou stranu jsem se ale také naučila, že ne vždy je všechno hned ztraceno.
 

Díky stáži jsem si uvědomila, že mnoho věcí není ani tak o talentu, jako o zkušenostech a odvaze. Některé věci je potřeba si skutečně odpracovat, najít v sobě alespoň trochu disciplíny, což pokládám za opravdu nejtěžší. To, že mi něco extrémně nejde, neznamená, že bych se toho měla vzdát. Protože špatný pokus je vždy lepší pokus než ten žádný.
 

Redakce Jdi pracovat! je rozsáhlá a různorodá. Například doufám, že až někde na pokraji smrti potkám Martina, našeho medika, že si ani nevzpomene, jak jsem mu urgovala fotky, a zachrání můj život. A teď ale zcela vážně, networkingem myslím to, že jsem díky Jdi pracovat! potkala velké množství lidí, kteří pracují v odvětvích, která mě zajímají. Mnozí z nich jsou velmi inspirativní a s dalšími bych se ráda ještě někdy profesně ještě potkala.

Celá tahle stáž byla v podstatě postavena na mém osobním rozvoji skrze práci. Tak jako nikdy dřív jsem dostala šanci se něco naučit od odborníka v oboru, jaký Petra bezesporu je. Její zkušenost a ochota sdílet své zkušenosti je tím největším pozitivem celé stáže. Taky jsem začala vlastní vzdělávání brát vážně, ne jako nutnost, kterou je dobré si odsedět.
 

Od té doby, co jsem byla povýšena na post šéfredaktorky, tak jsem se dostala do jiné role v kolektivu, než jsem byla kdy zvyklá. Ano, dostávám úkoly od Petry, ale zároveň se učím předávat úkoly ostatním, vycházet s nimi, ale zároveň je motivovat k něčemu, co je až tolik nebaví. Delegování je fajn, ale získat přirozenou autoritu by bylo ještě lepší.