Pokladní: jako prodavačka na vietnamské tržnici

8. 4. 2011 | Irena Diatelová
Rubrika: Práce, Brigády | Doba čtení: 2 minuty

Při hledání brigády často narazíte na pracovní pozice typu pokladní. To, jak těžké to mají pracovnice Tesca nebo Kauflandu, se ví. Je ale rozdíl, když člověk dělá za pokladnou v prodejně s elektrem? Já už mám svoji zkušenost za sebou a na tento typ brigády už bych nešla. Nezastírám ale, že svůj úkol brigáda splnila – vydělala jsem si peníze, a navíc se těšila do školy jako prvňák.

pokladní, tržnice, vietnamská tržnice
pokladní, tržnice, vietnamská tržnice

Jednou jsem při brouzdání inzeráty našla jeden zajímavý – Electroworld v Brně přijme na Vánoce výpomoc do skladu, na pokladny a tak dále. Neváhala jsem a zaslala jsem životopis. Ozvali se až po měsíci, jestli bych se nemohla dostavit na pohovor, který trval sotva patnáct minut. Jelikož jsem chtěla pracovat ve skladu, provedli mě jím. Poté mi řekli, že se ozvou do středy, pokud budou mít zájem. Ale neozvali se. Nebo spíš – ozvali se až další středu, že se uvolnila ještě jedna pozice – pokladní. Jelikož už jsem byla z blížících se Vánoc a prázdné peněženky vážně špatná, kývla jsem. Řekla jsem si, že tak hrozné jako v Kauflandu to snad nebude, navíc peníze za hodinu byly slušné.

Následovaly běžné záležitosti jako podepsání smlouvy, poučení o bezpečnosti, vyfasování pracovního oděvu a můj první den se blížil.

Místo abych prošla školením, nastoupila jsem hned za pokladnu s jednou brigádnicí, která tam pracuje už dva roky, a ta mě zaučovala za pochodu. Naneštěstí tehdy byl zrovna listopadový státní svátek, takže davy lidí se jen hrnuly. Byla to největší návštěvnost, jakou jsem tam do Vánoc zažila.

První hodiny byly šílené. Nevěděla jsem, co a kdy na počítači mačkat, jakým tlačítkem se dostanu tam a tam. Nevěděla jsem, jestli dát jedno razítko na ten nebo onen papír, kdy se podepsat, kdy říct zákazníkovi, že si to má potvrdit na informacích nebo mu stačí podpis ode mě. Nevěděla jsem, které zboží je zakódované a bude u vchodu pípat, a které ne. Člověk nevěděl co dřív a fronta se stále rozrůstala.

Po prvních hodinách jsem si myslela, že to vzdám, a na další směnu už radši nepřijdu. Ale k večeru už to bylo lepší, trochu jsem se do toho dostala.

Člověk si musel zvyknout na všechno – na detektory a čidla, na prohlížení batohů při odchodu. Na to, že čas od času prošel šéf kolem pokladny a kontroloval, jestli zdravíme nahlas nebo jestli náhodou nesedíme. Na to, že při vybírání kasy člověk držel v rukou velké peníze, a modlil se, aby nic nechybělo, jinak by rozdíl zaplatil se svého. I na to jsem jednou doplatila: jeden zákazník si přišel koupit televizi za třicet tisíc a platil v pětistovkových stravenkách. Nejspíš se tehdy k těm pětistovkovým stravenkách přimíchaly dvě stovkové a rázem člověku chybělo osm set. Ale naštěstí jsem to nemusela platit, na účtence byl uveden kontakt na zákazníka a ten to s ochotou přišel vyrovnat.

Vadilo mi, že člověk musel každému zákazníkovi u pokladny nabízet ubrousky, a když to nedělal, vedoucí mu to vyčetla. Bylo vidět, že to ty lidi vážně otravuje. Docela mě to u tohoto typu obchodu zklamalo, připadala jsem si jako prodavačka na vietnamské tržnici.

Vadilo mi, že jsem taky domů přijížděla skoro v jedenáct večer a další den musel člověk znova od rána do práce.
Rozčilovalo mě, když jsem měla napsanou směnu na neděli ráno, jela jsem kvůli tomu do Brna a půl hodiny před začátkem směny se vedoucí ozvala, že dnes nemám chodit, protože je málo zákazníků a stačí dvě pokladní.

Tahle brigáda mi dala hodně zkušeností, včetně těch negativních. Jedno ale vím jistě: za pokladnu nikdy více! Tahle práce aspoň motivuje člověka k učení víc než jiné věci.

 

Na podobné téma

Doučování: Brigáda, po které vám zešediví vlasy

Doučování zprostředkovávají i weby

Brigády na akademické půdě

Naturistické občerstvení: Letní brigáda pro odvážné