Bude to znít jako trapné klišé, ale já už opravdu od prvního ročníku na gymnáziu věděla, že chci být novinářka. A tak jsem tomu podřídila úplně všechno. Zapojila jsem se do dvou lokálních plátků, jako neohrožená reportérka jsem dokonce vedla jednu rubriku.
Pak jsem se nervovala u maturity a ještě víc u přijímaček, no a nakonec jsem si vybojovala i to místo na vysněné škole. Předevčírem jsem úspěšně ukončila bakalářský obor Mediální studia a žurnalistika a k tomu Politologii na Masarykově univerzitě v Brně. Pro spoustu spolužáků byl šok, že jsem odmítla jít studovat dál a chci se pustit do opravdového života pracujících.
Nicméně já jsem se na to připravovala celé ty tři roky. Posbírala jsem spoustu zkušeností, většinou neplacených. Celou dobu jsem psala články pro Jdipracovat.cz, třikrát jsem vedla Prvákoviny do kapsy, jako redaktorka jsem se osvědčila i při filmovém festivalu Cinema Mundi a ohňostrojové přehlídce a festivalu Brno-město uprostřed Evropy.
Zvládala jsem k tomu ještě i brigády typu prodavačka a znovu prodavačka nebo taky copywriterka, abych budoucímu zaměstnavateli dokázala, že se umím opřít i do méně záživných činností.
Uvažovala jsem i o zadních vrátkách, takže jsem si udělala APRA kurz Public relations a absolvovala volitelné kurzy ve škole s tématikou PR a tiskový mluvčí. Baví mě i fotografování, takže jsem se snažila rozvíjet i v něm, abych měla ještě trošku něco navíc.
A tím tedy končím s chlubením. Jen jsem chtěla naznačit, že se nepovažuji za nudného a nezkušeného absolventa, který čeká, že mu práce spadne do klína z ničeho nic. Ale ona zjevně nepadá ani zkušeným. Protože některé moje dosavadní pokusy o nalezení důstojného zaměstnání jsou až ironicky smutné. O tom ale víc v příštím díle.
