/ROZHOVOR/ Tvrdí o sobě, že je momentálně spokojený člověk. Není se co divit. Cyklistka Romana Labounková se živí sportem a zažila díky němu atmosféru olympijských her v Londýně. „Neměnila bych,“ říká třiadvacetiletá rodačka z Jeseníku. Absolventka Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity má ve sbírce například bronz z mistrovství světa v bikrosu nebo zlato z mistrovství Evropy ve fourcrossu.
Jaké to je živit se sportem?
Splnil se mi sen. Dělám, co miluju, a zároveň si sportem vydělávám. Nedělám nic jiného, pouze studuju, protože myslím na budoucnost. Občas padám a zraním se. Kdybych už nebyla schopná pokračovat, můžu dělat něco jiného.
Opravdu se vám splnil sen?
Jasně a to je super. Jezdím už od šesti let, takže nějaký ten pátek. (úsměv) A od loňska jsem díky olympiádě v Centru sportu Ministerstva vnitra, kde dostávám regulérní mzdy, takže jsem placený profesionální sportovec.
Co musí člověk udělat, aby se živil sportem?
Za prvé jde hlavně o sport, který dělá. Fotbalisté hrají třetí ligu a jsou za to placení. U nás je to těžší. Když jde o olympijský sport, závodník se třeba posune do centra jako Dukla nebo pod Ministerstvo vnitra, která ho zaměstnají. Ostatní disciplíny, které na hrách nejsou, mají problém.
Ovšem v profesionálním sportu nejde jen o zábavu, jak si někdy lidé myslí…
Trénuju dvoufázově, do toho studuju další obor, takže skoro nemám čas na nic jiného. Obětovala jsem večírky, protože by bylo lehkovážné každý den někam chodit. Ale neměnila bych, není to tak hrozná oběť. A díky sportu jsem se dostala na místa, na která se třeba někdo nedostane.
Vyděláte si na sebe?
Vydělávám docela slušně, ale náklady jsou velké. Když jsem nebyla profesionálně placená, spoustu věcí jsem si platila sama a jen jsem přežívala. Loni jsem se spojila se Sylvou Hřebíčkovou (odborná asistentka na Fakultě sportovních studií MU v Brně – pozn. red.) a pomohl mi přesun do centra sportu. Ohodnocení je hodně podmíněné výsledky a loni jsem byla třetí na mistrovství světa. Na medaile se hledí.
Jak jste si předtím zajišťovala peníze?
Pro mě byla výhoda, že jsem z Jeseníku, kde tolik sportů není. Tři roky mě dotovala společnost, která se zabývá provozováním automatů, ale se změnou loterijního zákona peníze přerozděluje a dostávám jen malý zlomek. Takže jsem závislá na platu a penězích od jedné gumárenské firmy.
Sponzory obcházíte sama?
Jasně, všechno si musím oběhat. Snad jednou mě oslovil sponzor sám, ale takhle to v našem sportu nefunguje. Všechno jsem si sháněla sama a děkuju rodině, že mi pomáhala.
Pomohla účast na olympijských hrách?
Dostala jsem lepší smlouvu, i když to není žádný zázrak. Bikros u nás není tak známý jako ve světě, což je špatné. Lidi jím trochu opovrhují a těžko se shání sponzoři, protože ho neznají. Ke zlepšení moc nepomohly ani olympijské hry.
Jaká byla olympijská premiéra?
Byla to zajímavá zkušenost, zažila jsem mediální tlak, ale šlo o závod jako každý jiný. I když se super atmosférou, normálně na nás nechodí osm tisíc diváků. Bohužel jsem se před olympiádou zranila, takže jsem tam ani tak nejela závodit, jako spíš jen odjet. Extrémně mě nenadchlo, že jsem byla až ve druhé lajně.
Napadá vás někdy, že kariéra vrcholového sportovce netrvá dlouho?
Každý rok si to uvědomuju víc. Poslední dobou mám smůlu na zranění a na začátku sezony to dost cítím. Po olympiádě jsem se jen léčila. Chci vydržet ještě tři roky do Ria de Janeira a doufám, že se tam dostanu. I když mi bude sedmadvacet, což už je věk. (smích)
Zůstanete u sportu?
Studuji Fyzioterapii, takže se může stát, že u něj zase skončím. Nebo budu někde jinde, ale fyzioterapii se chci v budoucnu věnovat.
„Musíte v prvé řadě makat, mít trochu sportovního talentu a hlavně štěstí. Když se všechno sejde, můžete doufat, že někdy budete úspěšní a budete se sportem živit.“
VIZITKA
Bc. Romana Labounková
profesionální sportovec
Centrum sportu Ministerstva vnitra
www.romanalabounkova.com
Fakulta sportovních studií MU
Regenerace a výživa ve sportu,
Fyzioterapie
Brno
Vrcholově je v oboru 6 let.
