Byl jsem dělník biatlonu

28. 2. 2013 | Jan Daněk
Rubrika: Stáže, Práce

/REPORTÁŽ/ Nepříjemný zvuk budíku. V rozespalosti bezmyšlenkovitě oblékám rolák, oteplováky, a zimní bundu. Ještě se nerozednilo, přesto svým křiklavě modrým outfitem zářím v brněnské hromadné dopravě a vymykám se monotónnosti šedých kabátů.

0844 uvod archiv-jdanka/REPORTÁŽ/ Nepříjemný zvuk budíku. V rozespalosti bezmyšlenkovitě oblékám rolák, oteplováky a zimní bundu. Ještě se nerozednilo, přesto svým křiklavě modrým outfitem zářím v brněnské hromadné dopravě a vymykám se monotónnosti šedých kabátů. Čím se víc se přibližuji bohunickému Kampusu, tím je četnější počet podobně ošacených lidí. Tam máme sraz a vyrážíme směr Nové Město na Moravě. Jsem dobrovolník.

Jsem jedním ze tří stovek dobrovolníků Masarykovy univerzity, kteří pomáhají s organizací světového šampionátu v biatlonu. Jeden z davu, dělník biatlonu. Několikadenní biatlonový maraton podstupuji dobrovolně bez nároku na honorář. Odměnou mi je zimní oblečení, pocit sounáležitosti a nezapomenutelná atmosféra. V závodní dny mistrovství sváží dobrovolníky od bohunického kampusu do Vysočina arény několik autobusů. Zpět do Brna se vracíme pozdě večer, někdy i okolo osmé, deváté hodiny.

0844 vysocinarena-archiv-jdankaTraťař, tribunář nebo parkoviště

Po hodinové cestě dorážíme na místo, kam se po jedenáct dní upínají zraky statisíců biatlonových nadšenců. Zatímco je však zajímá výhradně střelnice a běžecká trať, dobrovolníci míří do svého stanu. Mohou si dát kávu, čaj, limonádu, jen pivo nám stopnuli. „Šmoulové“, kterak se nám říká pro naše pracovní oděvy, se dělí na podskupiny. Jim velí supervizoři. Poznávacím znamením je vysílačka a těkavý pohyb po areálu. Jinak existují traťaři, tribunáři či úklidáři. Další pomáhají na parkovištích či v kancelářích a někteří jako já jsou zkrátka extra skupina. „Pomáháme tam, kde nás tlačí bota,“ odpovídám frází televiznímu reportérovi, co vlastně dělám. Často však sedíme ve stanu a čekáme na rozkazy. „Potřebuji akutně pět kluků na tribunu,“ zní stanem. Právě slovíčko akutně je kouzelné. Pokud se vyslovilo, snad by byl pro potřeby šampionátu i dočasně zvolen nový papež. Jednou v ruce držím lopatu, odhrabuju sníh, i když zrovna padá nový. Za hodinu repete. Podruhé kontroluji lístky pod tribunou, potřetí sedím v budce před areálem na informacích. Jindy stojím na schodech tribuny a donekonečna opakuji fanouškům, že tady zavazí a prostě tu stát nemůžou. Únava se kupí, smysly se otupují. K tomu zima, neustále na nohou, to je biatlonová řehole. Naštěstí je nás tolik, že se „unavený“ jedinec dokáže ztratit v davu a dát si pauzu, pokud zrovna nemá životně důležitý úkol. Teda spíš akutně důležitý.

0844 infografika archiv

Dobrovolnické desatero

Před šampionátem jsme absolvovali schůzku, kde nám šéfové dobrovolníků vysvětlují dopodrobna všechny detaily šampionátu. Máme dobrovolnické desatero. Alkohol není dobrovolníkův kamarád, měj nasazenou čepici, nefoť se a neruš závodníky nebo rozdávej všude okolo dobrou náladu, zní některá motta, další se vydávají průběžně. Měj pořádně zapnutou bundu, musíš mít nasazené kšandy nebo zákaz tance. Jak se ale zahřát při několikahodinovém stání na mrazu? Proto je i porušujeme. Čistotou nezáří po několika dnech ani naše oblečení. Se závodníky se fotíme, podepisují se nám na čepice, na památku. I přes drobné prohřešky nám však po konci mistrovství všichni děkují a říkají, jak jsme skvělí a nenahraditelní. Mě víc než ty pochvaly těší několik fotek, zážitky a především podpisy od závodníků Bjørndalena a Moravce.

Na podobné téma

Na sportovce zahlcuje praxe hlavně trenéry

Antropoložka: Brigáda může být dobrý mezistupeň

Bláznivý nápad může přinést práci

Brigáda v továrně namotivuje ke studiu