/III. díl/ Letadlo dosedá na zem a já cítím velkou úlevu a radost. Nikoliv z toho, že mám let už za sebou, strachem ze vzdušného prostoru naštěstí netrpím. Jsem ráda, že jsem zpět v zemi, kterou mám tak ráda a která mě vždy dobře přijala. Těším se na portugalské kafe, slunce, na lidi, kteří si i přes nelehké období, kterým Portugalsko prochází, dokáží udržet úsměv na tváři. A těším se hlavně na pracovní stáž, která mě čeká.
První noc přespím u známých v Lisabonu a druhý den zrána se vydávám autobusem do města, které se na 3 měsíce stane mým domovem. Coimbra leží blízko západního pobřeží, napůl cesty mezi Lisabonem a Portem. Jedná se o studentské město, počet studujících se odhaduje na 30 tisíc. Coimberská univerzita se počítá mezi jedny z nejstarších v Evropě a právě díky ní byla Coimbra v červnu tohoto roku zařazena na seznam UNESCA.
Začátky nebývají lehké, v mém případě ale aklimatizace v novém prostředí probíhá bez výraznějších dramat. V Jazz Ao Centru Clube (JACC), kde pracuji, mě přijímají doslova s otevřenou náručí. Aktivit JACCu je opravdu hodně – pořádají (teď už vlastně pořádáme) hudební koncerty, vydává se tu časopis, nahrávájí se disky, záznamy z koncertů. Mým úkolem bude evidence materiálů a starost o archiv. Za 10 let, co JACC existuje, proběhlo pod naší taktovkou nesčetné množství koncertů a jiných kulturních událostí, které ale nikdo příliš neevidoval. A tak do tohoto portugalského chaosu přichází vnést pořádek úderná pracovní síla z východu v podobě mé osoby.
První noci přespávám v pokojích pro muzikanty a začínám si hledat vlastní ubytování. Ve městě, které je přes léto „lehčí" o pár tisícovek studentů, to zas tak těžký úkol nebude. Prvně zkouším studentskou republiku – systém ubytování pro studenty, který je pro Coimbru typický a českému jedinci nejspíš neznámý. Jedná se o domy, ve kterých žije někdy až několik desítek studentů, může je sdružovat příslušnost k nějaké ideologii, ale není to nutné. Řekněme, že je to něco mezi kolejí a studentským privátem. Díky několikasetleté tradici studentského života má ale pobyt v republice mnohem komunitnější charakter, takže srovnávat jej s ubytováním studentů u nás prostě dost dobře nejde.
Poté, co zavítám do jedné republiky, kde je levicový odér cítit už ze zápraží, se nakonec rozhoduji pro byt, který vychází cenově podobně, je blíž mé práci, a hlavně je trochu komornější než republika, která je přes léto spíš takovým průchozím přístavem a možnost soukromí není zrovna její hlavní devizou. Ubytovávám se tedy v bytě, odkud to mám 5 minut do práce, 3 minuty na hlavní „štráse" a který se navíc snaží být co nejvíce přírodě přátelský – vodu ze sprchy používáme ke splachování záchodu, nemáme pračku, důsledně třídíme odpad apod. Bydlím se dvěma Portugalci a jednou Brazilkou, takže tentokrát mě čeká opravdu kvalitní masáž obou verzí tohoto krásného jazyka. Dojela jsem, viděla jsem, ubytovala jsem se a teď vhůru do práce!
A příště už o tom, jak se Štěpánka vrhla do pracovního procesu v cizí zemi!
